Kamarád z vojny: Havel byl prominent komunistů. Jiní trpěli mnohem víc

Václav Havel, který v neděli dopoledne zemřel na své chalupě na Hrádečku v Krkonoších, zanechal stopy vzpomínek na mnohých občanech České republiky. Vzpomínky ale zanechal třeba i na panu Milanovi J. z Novohradska. Jak pro ParlamentníListy.cz prozradil, s Havlem sloužil na vojně v padesátých letech minulého století v Českých Budějovicích a jeho bratr se pak dokonce později dostal s Havlem do vězení, do vedlejší cely v Plzni na Borech.

“Vašek byl svéráz. Můj bratr stejně jako Havel seděl za ničení socialismu, za pohrdání tou dobou a byl také chartistou. Na rozdíl od Vaška Havla ale neměl můj bratr ani žádná privilegia, ani nebyl ve vězení, tak jako on,“ prozradil pan Milan s tím, že Havel nikdy ve skutečnosti netrpěl tolik, jako vězeň, jako jiní političtí vězni.

Privilegovaný vězeň

“Vaška jsem si vážil, pro to, co udělal pro tenhle národ, ale štvalo mne a štve, že se o něm mluvilo a on o sobě vlastně taky, jak strašně trpěl. Do vězení dostával balíčky častěji, než jiní vězni, dostával peníze, dostával cigarety, mohl tam psát. Komouši mu nechali majetek, peníze a dokonce i Hrádeček, i když by mu ho klidně mohli zkonfiskovat. To oni klidně mohli. A neudělali, je to divné, ne? Navíc Havel byl také s některými v “dobrých vztazích“ a oni věděli, co si k němu mohou ještě dovolit a co už ne. Měl štěstí, že za sebou měl západ,“ řekl muž, jehož bratr byl s Havlem ve vězení.

Za podlomené zdraví si Havel mohl sám!

“Mému bratrovi, který opravdu ve vězení trpěl, zničilo sedm let vězení život a zdraví. Nekouřil, nepil a obden ho bachaři bili do krve, jednou do bezvědomí. Chtěli doznání něčeho, o čem neměl ani páru, o možné podpoře převratu a zničení komunistického režimu. Přitom on seděl jen za to, že poslal předsedu MNV do pr…, a že na zeď úřadu napsal – Komouši do plynu. Honzovi (bratrovi) se nedostalo ani nadstandardní lékařské péče, ani ocenění, ani peněz, a když před šest lety zemřel na rakovinu a umíral vlastně dva měsíce, měl důchod 6230 korun. V tom je ten rozdíl mezi vězněm obyčejným a vězněm Havlem. Upřímně, i když brácha trpěl pro pravdu, k ničemu mu to nebylo, protože ten ksindl, proti kterému jsme všichni bojovali, jen převlékl kabáty a stali se z nich takzvaní demokrati. Mnohými z nich se Havel taky obklopil,“ řekl pan Milan J. z Českobudějovicka, který o Havlovi mluví s úctou, ale nepovažuje ho za modlu této země.

O V. Havkovi říká, že lékaři ho posledních dvacet let zachraňovali hlavně proto, že si sám podlomil zdraví. Hodně kouřil a dříve hodně a rád pil. Na zdraví nedbal, a to ani tehdy, když byl na pokraji života a smrti. Pozor na sebe dával až v posledních několika letech.

“ Vždyť Vaška Havla jako milovníka všeho, co teklo, znala přece celá Praha. Když se třeba vracel po roce 89 jako prezident z Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě československá delegace, vyložená z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle brambor. Všichni úplně namol.  Při další návštěvě v Německu musel být Havel převezen do tamní nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava alkoholem! Tak psal západní tisk,“ řekl muž, který o exprezidentovi prý slyšel doslova romány.

Havel jako voják

Vojnu sloužil exprezident od roku 1957 – 1959 v Českých Budějovicích v Mariánských kasárnách, kde sloužil vojnu i autor Švejka Jaroslav Hašek. Už na vojně se prý Václav Havel projevil jako dobrák od kosti, ale jako těžký bohém.

“Na vojně si Vašek dělal, co chtěl, s klukama pili, kouřili a dělali i občas vylomeniny, navzdory tvrdému režimu. Byla to těžká doba, konec 50. let, takže žádná legrace. Občas dostal dva tři dny, i týden basy za to, že neplnil příkazy, opíjel se a odmítal poslouchat rozkazy. Ale legraci nezkazil žádnou, to je fakt. Byl v jádru hodnej člověk. Jenže, když udělal kiks on, odnesla to celá skupina na cimře. Třeba všichni jsme museli obíhat v minus deseti stupních celsia půl hodiny buzerplac,“ zavzpomínal pan Milan J.

Obklopen členy KSČ a STB?!

Jeho kamarád z vojny a bratr jeho spoluvězně prý nechápal, proč Havel tak bojoval proti tehdejšímu režimu, a přitom mu byl po revoluci částečně “nakloněn“. Nechal totiž prý ve své největší blízkosti lidi, kteří sloužili režimu do roztrhání těla a pak jen takzvaně převlékli kabát.

“Nepochopil jsem proto pak, jak si mohl okolo sebe nechat lidi, jako byl třeba Čalfa a podobné. Nebo třeba Špaček, člověk, který pracoval i před revolucí v televizi, asi musel být kádrově prověřený. A takových bylo víc. Takový bojovník za demokracii, jako byl Havel a přitom byl obklopen tolika komunisty, bývalými estébáky, donašeči a dokonce i z řad některých chartistů. Někteří tam totiž byli jen proto, aby vyzvídali a narušovali to zevnitř a bonzovali,“ dodal důchodce z jižních Čech.

Pan Milan namítá i skutečnost, že Havel nebyl poslední Československý a první Český prezident, ale poslední komunistický prezident. Zvolen byl totiž v roce 1989 ještě za starého složení poslanců a přísahal tehdejší socialistické vlasti, podle socialistických zákonů

Jako člověka prý Havla pan Milan ctí, jako s politikem s ním nesouhlasil. Nejvíce mu vadilo omlouvání se Němcům.

“To vlezdoprdelkovství, ta kritika paneláků u nás, že to jsou králíkárny, to mne štvalo. Kde by asi ty lidi dneska bydleli? Havel vždycky bydlel jako pán, i za komoušů měl luxusní byt na Rašínově nábřeží, měl Hrádeček, který mu klidně mohli vzít, nebo obsadit nájemníky. Vadilo mi to jeho řiťolezectví USA, i jeho velká amnestie. Když byl tak obrovský bojovník proti komunistům, byl přitom proti okamžitému zákazu této strany. Tehdy by to mělo smysl, dneska už ne! Je to prostě zvláštní a nikdy jsem to nechápal,“ dodal důchodce. Ten se s Havlem sešel naposledy v roce 1990, když objížděl jižní Čechy. Krátce se pozdravili, prohodili spolu dvě věty. Od té doby ho sledoval jen v televizi a četl o něm v novinách.

Prezidentem neměl být Havel?!

Podle jeho slov se Václav Havel vůbec neměl stát vůdčí osobností tehdejšího OF a prezidentem. Ale protože prý podle jeho názoru chtěli mít komunisté, kteří opouštěli moc, kontrolu nad dalším děním, svolili, že se vesla pustí jen tehdy, když bude Havel prezidentem.

“Těch, co dělali revoluci a dovedli tuhle zemi k demokracii, bylo mnohem víc. Kamarádi mého bratra i moji kamarádi o tom věděli a vědí své. Václav Havel byl jen loutkou, nakonec neskutečně oslavovanou. Stala se z něj modla, kult osobnosti. Ale po těch, co opravdu  nasazovali krk, vše organizovali, psali a šířili samizdatový tisk, po těch dneska nikdo ani neštěkne. Ze západu sem posílali peníze na činnost disidentů. Většina ale skončila v úzkém kruhu disentu – u lidí okolo Havla. K těmhle penězům se normální obyčejní bojovníci za svobodu a demokraci nedostali. Byli to tátové od rodin, matky samoživitelky, které vyhodili komouši z práce, ale museli se prodírat bídou dál. Dneska kvůli tomu mají mizerné důchody a podlomené zdraví. Vašek měl tu výhodu, že už tehdy byl známý, znali jej umělci, znal ho svět a stačilo mu, aby se někde představil a měl vše, na co si vzpomněl. Byl uznávaný ve světě, tedy aspoň se to o něm říká. Teď najednou umřel a já mu nepřeju nic jiného, než, ať je mu země lehká…“ dodal Milan J.

A NYNÍ PŘÍSPĚVKY Z DISKUZE:

Havel a morální vzor? Absurdní., Falcon, 22.12.2011 0:50:31

Pan Milan J má naprostou pravdu. Pan Havel byl dozajista dobrý dramatik a umělec, v jádru možná dobrý člověk, který měl smysl pro humor, ale taky to byl člověk, který byl opravdu po roce 1989 a možná i předtím loutkou a jen poslouchal to, co mu někdo říkal. Bylo tristní poslouchat jeho řeči o tom, jak jsou kupříkladu v Rusku zfixlované volby a Putin s Medvěděvem jsou diktátoři a v Rusku jsou porušována lidská práva a vládne tam mafianská ex KGBácká oligarchie, což je dozajista pravda. Oprávněně kritizoval i komunistickou Čínu a další diktátorské režimy. Nicméně v čem je to tam až tak jiné oproti nám? I u nás vládne mafiánsko politické prostředí, korupce je tu jako někde v temné Africe a normální člověk se práva a spravedlnosti nedovolá, protože ve státě, kde se vesele korumpují policisté, státní zástupci, soudci, kde si státní zakázky rozdělují příbuzní a známí našich politiků a stát a tedy i my daňoví poplatníci jsme díky tomu oškubáni o 100 nebo i více miliard ročně.

V Číně vládne jediná strana a to komunistická, v Rusku vládne Jednotné Rusko a jaký je rozdíl v tom, že u nás je tzv politická pluralita a více politických stran, když si ty hlavní strany nastavily volební zákon tak, aby se do parlamentu dostaly jen vyvolené strany a ty ostatní nemají prakticky žádnou cestu do veřejných médií a jsou vlastníky sdělovacích prostředků ignorováni a pokud se tu již objeví strana, která je postkomunistickému establishmentu opravdu nebezpečná, protože může reprezentovat ty opravdu naštvané voliče, tak je skandalizována, kriminalizována a je proti ní vyvíjena šíleně nenávistná kampaň a a jsou do ní nasazeni policejní provokatéři je jedno, jestli to byli Sládkovi republikáni a nebo je to třeba DSSS A na vzniku tohoto systému se výrazně podílel i pan Havel tím, že neměl vůli potrestat komunistické zločiny a umožnil svojí nečinnosti a naopak v součinností komunistickým zlodějům transformaci v kapitalisty ražení jako vidíme někde v povídkách Charlese Dickense.

Havel měl plná ústa humanismu, pravdy a lásky a všeho možného, ale přitom při oné šílené amnestii vypustil na ty občany tehdejšího Československa co ho podporovali na cestě k moci tisíce a tisíce nejhorších gaunerů a má tím pádem přímou zodpovědnost za tu spoustu zabitých, zmrzačených a okradených lidí. Havel dále neučinil ani ň proti rozpadu Československa, země, kde jsem se narodil, a která byla mým domovem, přestože si většina obyvatel rozdělení nepřála a případné referendum by to ukázalo. Nicméně, by to zřejmě mohlo ztížit nástup k moci určitých tzv. politických elit. A stejně jako slaboch prezident Beneš zbaběle abdikoval, aby se po půl roce opět dral k moci a stal se prezidentem. Vysloveně tristní bylo jeho druhé zvolení, když musel nechat zavřít Dr. Sládka, aby získal potřebný jeden hlas nutný ke svému zvolení. To bylo naprosto nedůstojné a pokud by měl takový charakter o jakém se v souvislosti s ním mluví a nešlo mu o funkci a moc, tak by prostě tohle neudělal a nedral by se na prezidentskou funkci.

Havel se oprávněně navážel do Václava Klause kvůli tzv. blbé náladě, která vládne mezi lidmi, ale jaksi opomenul to, že jako prezident podepsal všechny zákony, které měly a mají onu blbou náladu na svědomí, jako prezident podepisoval zákony, které umožnily tento stát a nás všechny okrást o biliony na rozkradeném a vytunelovaném státním majetku a má tedy naprosto stejnou odpovědnost jako ti, co tyto zlodějské paskvily a parodie na zákony a na právo vytvářeli. Co mu bránilo prostě říct, já tento špatný zákon nepodepíšu? Opravte ho. Ani jednou to neučinil. Je šílené, co se dnes kolem pana Havla děje. To je prostě snad opravdu počátek nového kultu osobnosti a jen tu chybí podobné záběry jako ty z KLDR, kdy si zoufají Severokorejci nad ztrátou milovaného vůdce. Václav Havel byl autorem absurdních dramat a události po jeho úmrtí vypadají, jako by se odehrávaly podle jeho dalšího scénáře a byla to jeho další hra, protože vidět jak Václav Klaus či jiní lidé co nemohli přijít Havlovi na jméno se nyní bijí v prsa a pláčou krokodýlí slzy lítosti nad jeho skonem, má v sobě opravdu cosi absurdního.

BOHUŽEL, AAA, 20.12.2011 13:33:48

I u presidenta Havla platilo, že MOC CHUTNÁ VŠEM STEJNĚ a proto, ač poprvé zvolen komunisty,neodešel,jak slíbil, po vítězných volbách, ale bylo třeba zavřít Sládka, aby mohl být opět zvolen.Mnozí hovoří o jeho skromnosti, to by chtěl, tu šaškárnu,kterou provádí tisk,televize, vláda i Havlová?Možná ano,doufám,že ne.

Vážený pane!, Jarda lamr, 20.12.2011 11:47:56

Vaše svědectví je v této době nesmírně důležité! Opět se lže a opět ze shora, tak jako tomu bylo dříve! Když vidím a slyším média a "politickou elitu", je mi na zvracení! Právě tyto lži o něm - nezapomeňme, že dnes je jiná doba, jiný přístup k infomracím a k jejich šíření - mu uškodí ještě více, než kdyby o něm byly veřejně a z oficielních míst sděleny i jeho "nedostatky"! A že jich sakra bylo! Bohužel, ne každý je seznámen se životopisem rodiny V.H a jím samým, ne každý je obeznámen s informacemi StB o něm vedenými a opět, zejména mladí lidé jsou masírováni, kterak vzácný a nenahraditelný člověk to byl! Oslavné pajány směrem k osobě zesnulého je z valné části LEŽ, PODVOD A KLAM, jako téměř vše u čeho vládnoucí sqadra stála! Děkuji Vám ještě jednou za Vaše svědectví a názor! Snad pomůže zejména mladým lidem.

Souhlasím, Havlovo svědomí, 20.12.2011 3:04:32

Konečně pravda. Konečně někdo promluvil. Znám bachaře, kteří měli dozor na patře, kde občan Havel seděl. Patro bylo prázdné a v cele telka, cigaretky, papáničko. Tito bachaři s ním sedávali a povídali si. Na jejich velké překvapení museli všichni opustit službu z důvodu, že hlídali Havla. Proč? Proč museli opustit své živobití? Proto, aby nemluvili?

reagovat

Re:Souhlasím, Karel, 20.12.2011 6:28:55

Jo, tady se spousta věcí o Havlovi zamlčela, ale jsou lidé, kteří pravdu znají... je to šaškárna ty tanečky okolo Havla. Havel kázal vodu a pil víno. Havel na jedné straně měl plnou pusu lidských práv a na druhé podporoval bombardování, genocidu... jeho vlezprdelkovství ¨... Jeho slova byla v příkrém rozporu s činy. Já se nikdy této uměle prosazované modle klanět nebudu. K vyvyšování ho nad ostatní není žádný důvod. To co te´d předvádějí politici je ukázka jejich kašpárkovství. Je mi z toho na blití ...

Re:Opravdu bylo neštěstí, že Havel byl presidentem, Zdeněk Hrabica, 19.12.2011 23:39:44

Lze říct, že mne do čela státu vynesla revoluce.“ Václav Havel, Letní rozjímání, Odeon, 1991, str. 7 Zbožštění a svatozář kolem T. G. Masaryka byly spojeny s dějinnou událostí vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Zásluhu na tom mělo Masarykovo charisma. Přispělo k programovému prosazení jeho oslavné glorioly do republikánské symboliky – vedle úcty k praporu, vlajce, ke státnímu znaku, k roli legií a armády a k dalším konstantám, se vzývala i idea lásky k prezidentu republiky, Osvoboditeli.

Připomeňme si, že hned po Masarykově zvolení prezidentem se například rozvinula také sériová výroba pomníků, bust, obrazů, odznaků, fotografií TGM, ale i podobných „relikvií“ Edvarda Beneše a Milána Rastislava Štefánika. Stát zakládal Masarykovy ústavy, včetně jeho velkolepé knihovny. Oslavy „tatíčkových“ narozenin a později pietní akty k připomenutí jeho úmrtí patřily k tradičním republikovým rituálům. Zčásti ještě našly pokračovatele a zazněly v zahraničních vojenských jednotkách v době druhé světové války a provázely československou společnost zhruba do roku 1948. Po něm však došlo k záměně a k odstranění starých symbolů a ke zboření většiny pomníků z doby počátku československého státu, s výjimkou pomníků obětem válek. Vrchovatou měrou se o to konečně postarali již němečtí okupanti.

Symboly první Československé republiky byly v několika vlnách nahrazeny jinými symboly, které k nám vstoupily zejména zásluhou úzké propojenosti našeho a sovětského společenského systému. V nich dominovala především osobnost Josefa Vissarionoviče Stalina, později nahrazovaná mýtem Vladimíra Iljiče Lenina a zčásti i mýtem Klementa Gottwalda. V rozmezí desetiletí se však jejich sochy stavěly i bouraly. Loučení s těmito dobovými figurami formou megalomanských pohřbů a balzamování jejich trupů se k nám dostalo zvenčí, z dalekého Východu. Zásadním přelomem byl v tomto ohledu i u nás XX. sjezd KSSS a zejména kritické vystoupení N. S. Chruščova na tajném kremelském zasedání v roce 1956 o úloze a roli J. V. Stalina a o jeho kultu osobnosti. V našich podmínkách byla kritika kultu osobnosti namířena hlavně k osobnosti Klementa Gottwalda a Alexeje Čepičky. Sám na sobě jsem tyto okamžiky prožil ve vojenském výcvikovém prostoru v Prášilech na Šumavě, které posléze ztvárnil Pavel Kohout ve svých „Zářijových nocích“. Mladí důstojnici si zde okázale strhávali své oficírské nárameníky a sypali si popel na hlavu, že až dosud nosili své hlavy nad hvězdami. Po nich, a po odsouzení zločinných procesů padesátých let, nastala éra zdůrazňování kolektivního rozhodování a prosazování jednotné a nedílné pravomoci.

Třeba po pravdě říci, že zásluhy vedoucích osobností rostly především s jejich věkem. Společenský pokus o změnu těchto zmíněných poměrů a jejich kořenů se objevil v šedesátých letech a vyvrcholil v roce 1968. Byl i pokusem k realističtějšímu navázání kontinuity na dobu dávno minulou, jenže se ze známých vnitřních i vnějších důvodů nezdařil. Po roce 1970 se začaly paradoxně zakládat oktrojované tradice, které veřejnost spíše iritovaly, než povznášely. Téměř po celé zemi se stavěly a odhalovaly v okresních a krajských městech pomníky Klementa Gottwalda a V. I. Lenina. V obrovských nákladech se vydávaly v češtině a slovenštině memoárové knihy generalissima Leonida Iljiče Brežněva o jeho válečných zásluhách. Toto úsilí však vyznělo zcela naprázdno. Ani opačná strana rozděleného světa nezahálela. Růstem mediálních možností především ze zahraničí vytvářela hrdiny nové doby, hlavně z těch osobností, které se bouřily proti normalizačnímu režimu. Rozhorlené články Rudého práva

Kdo je Václav Havel, Kdo je Jiří Hájek, Kdo je Zdeněk Mlynář, Kdo je František Kriegel, Kdo je Alexandr Dubček, Kdo je Zbyněk Vokrouhlický a další, které brzy vystřídaly primitivní „noviny“ s názvem „Zprávy“, byly tištěny v NDR. Masivní rozšiřování publikací sovětské provenience „K událostem v Československu – Fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků“, ale i domácích tendenčních dokumentů, „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, „Některé otázky vývoje dětského a mládežnického hnutí v krizových letech 1968 – 1970“ a mnohé jiné, v nichž se hemžily stovky nepohodlných jmen, vytvářely „kádrový základ“ budoucího společenského převratu. I z dosud neznámých osob, se začaly stávat osoby známé a často i značně populární.

V 80. letech jsem se poměrně často potkával v hostinci V Laborce v Praze 1, blízko Pařížské ulice, se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V únoru 1990 na mě rozevlátý Bogan Hrabal s červenobílou šálou a v kulichu mával z protějšího chodníku a zval mě na žejdlík piva. V hospodě se mě zeptal: „Co tomu říkáš? Včera Havel meldoval v Kongresu USA, že splnil úkol, stal se československým prezidentem. Ty nevíš, že v roce 1968 pobýval dlouhou dobu v USA, dostával instrukce a už tehdy padla dohoda, že se stane hlavou státu?“ Nic podobného mi nebylo do té doby známo, a když jsem to vzápětí opakoval v redakci Světa v obraze, redaktoři ozdobení trikolórami a odznaky s Havlovým portrétem, mi sborově vynadali, že mně i Hrabalovi již pořádně měkne mozek. Už dávno před 17. listopadem 1989 mne navštěvovali zahraniční novináři (mnohdy šlo i o redaktory z Moskvy, a někdy i z dalších tehdejších svazových republik) a projevovali přání setkat se s Václavem Havlem; poučovali mě, že jednou bude československým prezidentem. Několik takových setkání s Havlem a jeho týmem se uskutečnilo. A několikrát mne zval redakční kolega, mladý fotograf Lukáš Volek, abych s ním zašel na mejdan, kde bude kromě jiných i Václav Havel. Podle jeho slov se na takových setkáních „dějí opravdové věci“.

Když jsem šel 17. listopadu 1989 s některými kolegy z redakce Světa v obrazech z Albertova na Vyšehrad a odtud na Národní třídu, svěřil jsem se fotografu Bedřichu Kockovi s informací z předešlého dne od Vasila Mohority, že možná poteče i krev. Netekla. U Národního divadla v podloubí stál v pozici lidské sochy Jaromír Štětina, můj přítel z brázdění kouty široširého Sovětského svazu, s Danou Mazalovou z Mladé fronty, oba měli zdvižené ruce ve „véčka“, a na těle papírovou tabulku s nápisem „Nejsme jako oni!“ Když se situace zdramatizovala, kolem dokola na Národní třídě nastupovaly jednotky Veřejné bezpečnosti.

V jednu chvíli na povel náhle nedovolovaly nikomu opustit vymezený prostor. Záhy, když jsem se na místě přesvědčil, že kromě studentů a nejrůznějších podivných osob je zde poměrně velké množství mužů z StB, vzal jsem celý houf vylekaných kluků a dívek do kanceláří Vydavatelství a nakladatelství Novinář na Národní třídě. Umožnil jsem všem, aby si zatelefonovali svým blízkým, že jsou v pořádku. Kolem 21. hodiny jsme všichni odešli, to už byl na ulicích klid. Dodneška jsem s většinou z nich v nějakém lidském kontaktu a jsme rádi, že jsme byli u toho, co se dělo. Nemusíme věřit všemu, co nám každoročně tvrdí Česká televize a rozhlas. Jejich líčení tehdejších událostí je čím dál více šokující. I když vlastně srovnatelné s nynějšími policejními zásahy.

Policejní zásah proti mladým lidem, kteří před několika lety demonstrovali proti konání Mezinárodního měnového fondu v Praze, byl ještě mnohem tvrdší. V dnech následujících po událostech 17. listopadu, myslím, že to bylo 20. 11. 1989, mi do redakce přivezli neznámí česky mluvící lidé ze SRN velkorozměrné ofsetové barevné plakáty Václava Havla, budoucího prezidenta. Jeden z nich si schovávám na památku dodneška. Poučili mne, že se jedná o portréty budoucího prezidenta, který brzy vystřídá Gustáva Husáka, a informovali mne, že již před třemi roky na setkáních západních představitelů v Praze s disidenty oslovovali všichni Václava Havla titulem „pane prezidente“. Jak zvláštní! Náš redakční řidič začal od té chvíle jezdit s redakčním autem s nápisem „Havel na Hrad“.

Podobné nápisy se však stále častěji objevovaly nejenom v Praze, ale třeba i v Jihlavě. Krátce po 17. listopadu 1989 byly také stále častější „horké“ telefonáty Michaila Sergejeviče Gorbačova představitelům ÚV KSČ, jejichž obsah se dal shrnout do věty, jediným možným kandidátem na prezidenta ČSSR je Václav Havel. Sovětský tlak byl natolik silný, že mu skoro nikdo nedokázal odolat. Přesvědčil mě o tom i Zdeněk Mlynář, když jsem v jeho pražském bytě v Klimentské ulici, jeho prostřednictvím jednal s M. S. Gorbačovem o českém vydání knihy pamětí jeho manželky Raisy Gorbačovové s názvem „Žít znamená doufat“. Gorbačov pomáhal překonat variantu, aby se kandidátem na prezidenta stal Ladislav Adamec, jehož možnému úspěchu naznačovaly rychlé, i když nepříliš dokonalé průzkumy. Volební štáb Václava Havla vyslal do všech krajů studentské agitátory vybavené letáky, které odmítaly přímou volbu prezidenta, a prosazovaly volbu Václava Havla ve Federálním shromáždění aklamací. A k tomu nakonec i došlo.

Podle mých informací, které mi potvrdil i zpěvák a básník Karel Kryl, s nímž jsem se spřátelil na Husově kazatelském Kozím Hrádku 6. 7. 1968, pracoval ve stejné době ve prospěch zvolení Václava Havla prezidentem další volební štáb na území SRN, nedaleko našich státních hranic v Bavorsku, blízko Krylova nového německého bydliště. Tam se detailně zpracovával a upřesňoval harmonogram postupu až do dne Havlovy volby za prezidenta na Pražském hradě. Prezidentské volby jsem se sám jako novinář zúčastnil. Kromě většiny komunistických poslanců, kteří nebyli odvoláni a nahrazeni jinými, jsem se ve Vladislavském sále pozdravil s básníkem Ľubomírem Feldekem a dalšími známými osobnostmi. Bylo tristní, když před televizními kamerami zvedali ruce za Havlovo zvolení ve své většině lidé, kteří proti němu ještě nedávno organizovali nejrůznější kampaně. Ale i takové pitoreskní události jsou v politice možné.

V Praze bylo v tu dobu kolem 5000 zahraničních novinářů, kteří informovali svět o „nahradvstoupení“ bývalého kulisáka, dramatika a disidenta, kterého do té doby znal v cizině jen omezený počet politiků a intelektuálů. Po volbě jsem se svobodně pohyboval v reprezentačních prostorách Pražského hradu a fotografoval velkolepý mejdan, který tu vypukl na oslavu Havlova zvolení. Atmosféra Pražského hradu byla v ten den naprosto mimořádná a nedala se s ničím, co Pražský hrad ve své historii prožil, srovnat. Byla tu spousta lidí jen ve svetrech, mezi hosty nechyběli dlouhovlasí mužové uměleckého vzezření; prezidentovu ochranku tvořili studenti Fakulty tělesné výchovy UK a nový prezident Václav Havel je oslovoval husitským názvem „práčata“. Šampaňské se nalévalo do skla ještě z doby prezidenta TGM s pětiznakovým erbem Československé republiky.

Později, když jsem již pracoval v gastronomických časopisech, jsem se od kulinářských a sommeliérských mistrů dozvěděl, že prý tento památeční servis v oněch dnech vzal skoro celý za své. Brzy se nový hradní pán pustil se svým architektem Bořkem Šípkem do přestavby pracovních místností prezidenta a zadal návrh nových uniforem pro Hradní stráž. Nastaly dny plíživého vytváření zcela neobvyklého kultu prezidenta Havla, kultu, který přežívá až do našich dnů. Koncepce tohoto postupu byla průhledná, ale přesto ji mnozí neprohlédli. Na svou první cestu se Havel vydal nikoliv do součásti Československa, na Slovensko, ale do Bonnu. Svou prezidentskou amnestií osvobodil nejen několik politických vězňů, ale především spoustu pachatelů kriminálních zločinů, kteří se v několika dalších letech sice znovu dostali zpátky za mříže, ale za tu dobu dokázali spáchat stovky nových trestných činů. Omluvil se za odsun Němců z Československé republiky, o němž rozhodly vítězné velmoci a mocnosti.

Odstartoval likvidaci československého zbrojního průmyslu, která především na Slovensku způsobila první vlnu nezaměstnanosti a vysloužil si tím (i když nejen tím) pozdější volání Bratislavanů: „Dosť bolo Havla!“ Zmíněná bratislavská návštěva Václava Havla byla pitoreskní událostí, Havel běhal jako vylekaný zajíček v poli pod lešením budov na Náměstí SNP a teprve v Praze nabyl znovu jistotu, která jej mezi bratry Slováky opustila. Větší jistotu nacházel nejen v té době mezi Poláky, ale zdaleka ne mezi všemi. A pak už jeho horliví patolízalové roztočili všechno na plné obrátky Prezidentova návštěva soukromého rolníka (od té chvíle již farmáře) byla nepřímou výzvou k likvidaci družstevní formy hospodaření. Z pražského Špalíčku zazněl Havlův projev proti Františku Čubovi a jeho údajnému propojení estébáckými nitkami s vládnoucí kamarilou.

Na pražském Jižním Městě mluvil o panelových domech jako „králíkárnách“, aby odtud nakonec po pískotu obyvatel stydlivě zmizel. Jeho podivné restituce rodinného majetku, konfiskovaného po válce na základě Benešových dekretů, byly vydávány za projev jeho odpovědnosti, a když si pořídil luxusní dům v Dělostřelecké ulici odkoupením objektu z majetku ČSLA; bylo to interpretováno div ne jako projev jeho skromnosti (nechtěl bydlet na Hradě!) a zcela nezbytná potřeba hlavy státu. Následovaly každotýdenní Hovory z Lán, další a další inscenace jeho divadelních her (dvacet let nesmyslně zakazovaných normalizačním režimem), vydání „Životopisu Václava Havla“ z pera Edy Kriseové a později knihy Lídy Rakušanové „Václav a Dagmar Havlovi – Osudy v jednom svazku“.

Havel nemálo brojil proti rekreačním zařízením bývalých „komunistických“ papalášů, proti státnímu sanatoriu, zvanému Sanopz, a nebylo mu trapné poukazovat i na takovou banalitu, jakou byla skutečnost, že si Gustáv Husák nechal ve sprše udělat pochromovaná držadla, aby náhodou neupadl. Sám však začal využívat zámek v Lánech, a když se začal potýkat s těžkými chorobami, byl hlavně kvůli němu vybudován nový prezidentský pavilon a apartmá a v pražské střešovické Ústřední vojenské nemocnici. Čtenářům denního tisku se četná Havlova onemocnění, která mu často bránila plně se věnovat výkonu své funkce, interpretovala jako důsledek mnohaletého věznění v komunistických kriminálech. Jistě věznění na zdraví nikomu nepřidá a věznění disidentů bylo zvůlí (a současně sebezničující chybou) normalizačního režimu, ale za pozornost stojí, že Havel sám později prohlašoval, že se k němu ve výkonu trestu chovali dozorci a lékaři většinou korektně. Výrok Mahatmá Gándhiho o pravdě a lásce, který Václav Havel v listopadových dnech použil bez uvedení jeho autora, a která je dodnes vydávám za jeho vlastní výrok, vzal v polistopadové praxi brzy za své. Rozpaky vyvolávaly u soudnějších lidí zprávy o prezidentově zakoupení letního sídla v Portugalsku či o prodeji části Lucerny Junkovu Chemapolu (Junka dokonce posadil k jednomu stolu s anglickou královnou). Havlovo okolí tak postupně budovalo legendu o nesmělém, charakterním, trpícím, jemném muži, který na základě pravdy a lásky vybudoval stát, jaký tu ještě nebyl, a to ještě navzdory stále viditelnějším mezi touto legendou, Havlovými sliby a každodenní realitou.

Takřka týdně nám na stříbrném talíři předkládali strůjci Havlova kultu informace o dalších a dalších vyznamenáních a čestných doktorátech z celého světa. Smutné je, že o mnohé vyznamenání a tituly se zasloužil i domácí diplomatický sbor, který je na přání Pražského hradu vyjednával s kompetentními zahraničními partnery. Opakované návrhy, aby Václavu Havlovi byla udělena Nobelova cena za mír, nebyly však nikdy vyslyšeny. Byl by to také zvláštní paradox, kdyby měla být udělena člověku, který se významně zasadil o rozpad Jugoslávie, když spolu s Helmutem Kohlem uznal jako první samostatnost Chorvatska, a který označil bombardování Bělehradu leteckými eskadrami NATO za humanitární akci. Podpořil i agresi USA vůči Iráku Jenom očití svědkové mohou potvrdit devastaci pracovních komnat na Pražském hradě, které si Václav Havel vytvořil v duchu svého vlastního vkusu, od vypínačů až po zásuvky a dary od svých uměleckých pochlebovačů. Dokonce se chystalo po ukončení prezidentství otevření kopie Havlovy pracovny, trochu z ruky, až na Opavsku. Tento nepodařený úmysl nakonec vyústil v plán vzniku Havlovy prezidentské knihovny na pražské Kampě. Knihovna bude nakonec umístěna v budově, kterou kdysi obývala Hana Benešova a také ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec na pražském Loretánském náměstí. Jak již bylo řečeno, Havlův kult se kontinuálně udržuje do našich dnů. Sám aktér k tomu přispívá zdůrazňováním dalších svých aktivit, které přesahovaly a přesahují povinnosti prezidenta či exprezidenta: studium ve washingtonské knihovně, premiéry a reprízy filmů Občan Václav Havel, organizace mezinárodních setkávání Forum, na kterých nechyběl ani Dalajláma, či Gorbačov. Oběma měl konečně za co děkovat. Vrcholem všeho je zatím jeho poslední „prezidentské vystoupení“ ve veřejnoprávní České televizi v Otázkách Václava Moravce.

Myslím, že tento pořad, následující hned den po letošním novoročním projevu 2011, zatím ještě stále jediného prezidenta České republiky Václava Klause, se konal za plné podpory někdejšího vedoucího redaktora táborského Palcátu, nyní ústředního ředitele ČT Jiřího Janečka. Nejzajímavější myšlenkou exprezidenta byla jeho podpora budoucí přímé volbě prezidenta. Od člověka, který prošel a vstoupil na Pražský hrad aklamací, to nezní zrovna přesvědčivě. Již jsem se zmínil o urputném zájmu, zkoordinovaném s plány mezinárodního euroatlantického uspořádání, které od 17. listopadu 1989 projevoval o zvolení Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky Michail Sergejevič Gorbačov. George Bush to později komentoval svým nezapomenutelným výrokem, že myšlenka, aby se stal Václav Havel československým prezidentem, byla jedním z největších a nejlepších amerických nápadů. Vím, že jsem sáhl po nevděčném a opět tabuizovaném tématu.

Vím, že je u nás opět i mezi inteligentními a vzdělanými spousta „modlářů“, kteří se bytostně a nezvratně potřebují klanět nějakému Velikánu Velikánoviči, přese všechno, čím se tento velikán odkopává. Někteří lidé kladou otázky, jak to, že toho „všemi milovaného“ Vaška myslící lidé neodepsali hned po jeho řečnických úletech o „králíkárnách“ a „humanitárním bombardování“. A oprávněně se i dnes ptají, jestli má člověk se stamiliónovým majetkem zapotřebí dát se finančně podporovat miliardářem Zdeňkem Bakalou, když realizuje po vzoru amerických prezidentů (možná i po vzoru prezidenta TGM) svou prezidentskou Knihovnu Václava Havla. I já se někdy ptám, zda nemám, stejně jako většina z nás - odhodit pomyslnou flintu do žita a jen ze zoufalství zapět s básníkem Karlem Tomanem: „Dlouhý žal a krátký den / jidášsky zří do oken./ Tisíc lží jsme slyšeli, / podlostí sto viděli - / mlčíme a pohrdáme.“ Rád bych se někdy ze všeho tohoto mámení i vyspal. Jenže… Všichni dobře víme, že se u nás znovu narodil kult jedné osobnosti. Jakýkoli protest proti němu vede k nehoráznému a ve svých důsledcích zničujícímu okopávání autora. Měl jsem to štěstí, že jsem se jako novinář mohl účastnit po 17. 11. 1989 schůzky George Bushe a Michaila Gorbačova na osobní lodi Maxim Gorkij na Maltě a vím, o co tam šlo. Ale tato skutečnost mne k leckterému mému úsudku v předchozích řádcích opravňuje. Děkuji za to osudu.

Havel nás mohl toho všeho ušetřit stačilo, aby udělal to samé co Charles de Gaulle..., 19.12.2011 22:52:01

To co se teď děje, je druhým dílem Odcházení, fraška v přímem přenosu..., To co se teď deje je ukázkou doby 50sátých let, když tady řádil kult osobnosti. Václav mohl "odejít" lépe.... Bojovník proti dobru! Ano, byl to bojovník proti komunismu, to byl. To znamená, byl pro to, aby byla čím nejvyšší nezaměstnanost, aby lidé bydleli, pokud možno, pod mostem, aby se lidi kastovali podle toho, kolik mají peněz, bez ohledu, jak je získali, aby zdravontí péči každý dostal podle toho, kolik je schopen zaplatit a né podle závažnosti onemocnění, byl pro "mírové" bombardování nevinných lidí, jak v Bělehradě, tak v Iráku, Afganistátnu, Libii. Co ještě dodat ? Už tady není. Vyvstanou další Havlové...

V závěru svého života mohl být veliký. Mohl udělat prozíravý krok v závěru svého života, ale neudělal nic, nebyl toho schopen..., 22 let po kapitalistickém puči jsme v bodě, který je zcela a úplně stejný, jako všechny události, které probíhaly před rokem 1989. Totiž to, že názor vládnoucích struktůr se neshodoval s názorem většiny lidí. Smrt Havla to přesně dokazuje. Oficiální místa budou o jeho smrti říkát, jaká je to obrovská ztráta a národu to bude buď jedno, nebo naopak, bude přesvědčen, že to je největší zloduch na této Zemi. Myslím, že před svým koncem mohl Havel udělat jednu prozíravou věc a to v poslední vůli uvést, že si nepřeje žádné oficiality, žádný státní pohřeb, že chce být pochován na neznámem místě, bez žádného STÁTNÍHO pohřbu s účasti kněze a hrobníka s dodatkem, že o jeho smrti vyjde informace po jeho pohřbu, až potom, co ho pohřbí na neznámém místě.

Toto vše, by byl prozíravý krok, který svého času učinil, bývalý francouzký prezident, Charles de Gaulle (Čárl de Gól). Havel ovšem dokázal, že není člověk jeho úrovně a proto se oficiálně budou v televizi, v rozhlase a v novinách, na něj pět neskutečně kladné a pokrytecké ódy, jaký to byl nadčlověk a národ si bude myslet přesný opak. Televize svým počínaním dokáže, že skutečně může vytvořit dojem, že Havla všichni milovali, dokonce i Slováci, kteří Havla zasypali vajíčkami a nemohli mu příjít na jméno, za to, jak jim zničil zbrojní průmysl a trhy, kam vyváželi, předal Američanům. "Toho všeho, co se teď děje, si mohl být Vašku ušetřený, kdyby si jen trochu přemýšlel, problém je jenom v tom, zda si toho byl schopen".

Česká televize uveřejnila dne 18.12.2011 v 20.00 hodin jeho první a poslední film: "Odcházení". Tento film se dá trefně zhodnotit jedinou větou: UMĚLECKÁ IMPOTENCE. Když bude někdo chtít si přečíst, kdo to Havel byl, jak se choval, co dělal, může si otevřít: http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/5553-opilec-vaclav-havel-svedek-vypravi-o-byvalem-prezidentovi.aspx . A tam se dozví skutečnosti, které se teď budou zamlčovat. Když budeme, ale věrni jeho heslu, že pravda a láska zvítězí, myslim, že ani on by nebyl proti tomu, aby pravdivá skutečnost o něm byla všeobecně známá a nejlépe by všichni udělali, kdyby jeho smrt přešli jako smrt obyčejného člověka a nedělali z toho neskutečnou frašku. To co se teď deje, je druhým dílem, ODCHÁZENÍ. Je to tak, mohl to udělat, nechtít státní pohřeb a celou tu komedii a byl by VELIKY STÁTNÍK. A tak teď jsme svědky neskutečné parodie, komedie, přetvařování. Pamatuji si na něco podobného, i když né v takových rozměrech. A to, když zemřel Leonid Brežněv a všichni povinně chodili psát "bláboly" do kondolenčních knih.

Dnes se děje to samé, tehdy zvučely sirény, dnes zvučí hromadně zvony, v televizi dnes, jako tehdy, vystupují lidé a na otázku redaktorů televize se snaží vypotit neskutečný blábol, přičemž televize samozřejmě uveřejňuje jenom ty bláboly, které jsou zároveň těmi nejtupějšími a lidi před kamerou hrají divadlo a slzami se zalykají. Prostě fraška, komedie, divadlo, které píše sám život. Myslím, že tento film v přímém přenosu, má ale větší uměleckou hodnotu, než umělecká impotence Havla: "Odcházení". Nebo, že by to byl druhý díl "Odcházení" ?! Nemyslím, že zákonitě muselo dojít ke vnucování kladných názorů na Havla těm, kteří jsou přesvědčení o opaku a každý si mohl ponechat svůj vlastní názor a Havel mohl odejít bez toho, aby svým skonem ještě někoho obtěžoval. Nikomu názor neberu, jestli si myslí, že stav společnosti, který zde máme, je lepší než ten, který funguje v severních státech Evropy. Já si ovšem myslím, že to co tady máme, je to co nikdo, kdo zvonil na Václaváku, nechtěl.

Každý si myslel, že to co jsme tady měli před listopadem 89, jako: jistotu zaměstnání, lékařskou péči, důchody, mateřské, starost o rodinu, bydlení, novomanželské půjčky, půjčky na bydlení, lázeňskou péči, rekreace, levné potraviny, vše toto tady zůstane, akorát na to dáme tu nádstavbu, to je to co jsme viděli na Západě a to plné výkladní skříně elektroniky, kterou si budeme moci koupit. Výsledek je, že všechny, zmíněné jistoty, nám vzali a rozkradli a na to zboží v obchodě s elektronikou stejně nemáme peníze, protože platíme neúměrně vysoké ceny za hypotéky, za potraviny, za léky, za vodu, za elektriku, za topení, prostě za vše, víc než občané v SRN a zahraniční kapitál odvádí každoročně 800 miliard z této chudé země k sobě do Západní Evropy.

Nikdo si nemyslel, že vládní přestavitlé a činitelé při neustále, 22 let, probíhajících reformách, budou lidem otevřeně nadávat, že jsou lenivci, simulanti a posílat jim domů složenky, že mají zaplatit co oni rozkradli a těm, které vyhodí z práce na dlažbu, dají oranžové vesty s tvrzením, že je to jejich chyba, když ztratili práci a když chtějí od společnoti almužnu, musí v oranžových vestách zametat ulice, aby po nich jezdily milionová auta nenasytných podniktelů. Možná, že někdo tomu říká demokracie, ale já nikoliv. Zotročení celého národa, jeho okradení a vysávání, nikdy demokracii nazývat nebudu a nikdo mě nepřesvědčí, že je to to, co jsme na Václaváku chtěli. Teď mame tu správnou svobodu volby. Můžeme si vybrat barvu svého vozu, když na něj zatím budeme mít. Místo politického diktatu, zde máme diktat ekonomický. Soudruh nás mohl zlikvidovat za názor, ale práci nám musel zajistit. Nová doba nezná slitováni, za nazor Vás zlikviduje ekonomicky se všemi důsledky pro celou rodinu. A jde to - i bez ostnateho dratu, viďte pane Havle...

Velmi logické závěry, Eulálie Čupíková, 19.12.2011 22:45:28

Názorově se shoduje i s Cibulkou, Krylem, Wolfem a dalšími lidmi z disentu. Dodnes mi není jasné, jak mohl velkoburžoazní synek s bratrem studovat v 50.letech VŠ. V té době si mohli děti obyčejných kulaků nechat zdát i o střední škole a na těch základních byly ostrakizovány. Těch podivností je v cause Havel poměrně dost. O tom, že to měl být právě Havel, kdo se stane osobností listopadového převratu , není pochyb. Otázkou je, zda si to přály tajné západoevropské služby, tajné služby USA nebo sami bolševici. Jenže materiály z archivů STB byly pravděpodobně dávno skartovány a tak se pravdu nikdy nedozvíme.

reagovat

Seznam Havlových lží a prasáren, Lucifer, 19.12.2011 22:39:34

? Že Havel slíbil, že se stane jen dočasným prezidentem na jedno přechodné období? ? Že byl nakonec čtyřnásobným prezidentem? ? Že při tom porušil slovo dané Dubčekovi, že jej bude podporovat v dalším období? ? Že se podílel na diskreditaci lidovce Bartončíka? ? Že musel nechat zatknout poslance Sládka, aby byl počtvrté na druhý pokus o jeden hlas zvolen? ? Že otevřel dveře k funkci premiéra komunistovi Čalfovi? ? Ze se krátkozrace omluvil sudetským Němcům a tím otevřel Pandořinu skřínku majetkových i územních nároků? ? Že udělil nesmyslnou amnestii a tím se podílel na prudkém navýšení zločinů? ? Že prohlašoval, že nic nepožaduje a nakonec v tichosti prolomil restituční hranici (Lucerna, Barrandovské terasy). ? Že při tom spolupracoval se spolupracovníkem StB Junkem? ? Že jiného spolupracovníka StB Tošovského jmenoval Guvernérem ČNB (později premiérem), který vysokými úroky dusil růst, rozprodal se ztrátou zlatý poklad ČR a pod jehož dohledem zkrachovaly všechny velké banky? ? Že nechal zavřít zbrojovky, zejména Slovensku a tím vyklidil trh konkurenci? ? Že se postavil proti Srbům, podpořil „humanitární bombardování“ a mafiánský pseudostát Kosovo? ? Že zbytečně zhoršuje vztahy s Ruskem (podpora Gruzie) a Čínou? ? Že nebyl loajální ani ke svým dobrodincům (Maněna, Šerf, Lipárová, Pafko, Medek...)? ? Že podváděl obě své manželky? ? Že podporuje zelené nesmysly, které zatěžují státní kasu, ale i životní prostředí? ? Že z Mercedesu-Benz GL 500 káže vodu (kritizuje konzum) a pije víno? ? Že si nezaplatil ani vlastní oslavy a dar zřejmě nezdanil? ? Že má kolem sebe kumpány, kteří „umí“ privatizaci (Bakala, Schwarzenberg, Kocáb) nebo utracet státní peníze (Bursík, Kocáb, Vondra)? ? Že má postmoderní, transcedentní až spiritistické názory, které šíří i na VŠ (Neubauer, Grof)? ? Že si za peníze nedobrovolných televizních koncesionářů splnil sen stát se z kulisáka režisérem? ? Že jeho kolega disident Petr Cibulka prohlásil: Vašku, ty jsi prase!?

porušení benešových dekretů, maryna, 19.12.2011 22:01:35

Sama jsem měla velké problémy za minulého režimu,ztráta zaměstnání,dcera a její studie a pod.,dnes nemá cenu se o tom rozepisovat,proto jsem k Havlovi vzhlížela a když po revoluci přijel do našeho města,jsem byla velice na měkko a dojatá.Ale pomalu se mi otevíraly oči a mnoho jeho činů mě šokovalo.A nejvíce,když mu vrátili majetek zabraný na základě Benešových dekretů.Kde byla ta pravda a láska vítězící.Dnes se na něj dívám ,jako na rozmazleného bohatého synka,který byl zvyklý na to,že si může všechno dovolit.Škoda.

reagovat

Re:porušení benešových dekretů, Anonym, 19.12.2011 22:09:10

přesně tak. Taky jsem nemohla studovat střední školu, protože jsem chodila do náboženství a do kostela a otec nechtěl vstoupit do KSČ. Mohla jsem jít na tzv. dvouletku a pak při práci si studium dodělat. Takových je nás spousta. No nic, hlavně, že paní Dagmar se nyní může ověšet diamanty a mít toho na sobě za stotisíce.

A NYNÍ DALŠÍ ČLÁNEK .

Papalášové, paničky a milenky. Tak bude prý vypadat Havlův pohřeb

Ačkoliv je Václav Havel mezinárodně proslulým představitelem absurdního divadla, to, které se rozpoutalo po jeho smrti, by zrežíroval jen stěží. Pochováváme ho s poctami, které nebyly dopřány ani tatíčkovi Masarykovi, nad jeho rakví promlouvá člověk, kterého nesnášel. Názory na něj jsou cenzurovány jako v nejhlubší totalitě.

Jen některé média našla odvahu a hlas lidu, nechávají zaznít v plné síle, od extrémně kritických, až po patolízalsky servilní. Selhala i veřejnoprávní Česká televize, která jindy dbá na princip vyváženosti.

Jak je možné, že ČT nedala v hlavních relacích prostor  některým dřívějším Havlovým přátelům z okruhu disidentů, kteří se s ním názorově i lidsky rozešli, často za dramatických okolností? Zcela zamlčen je například vážný konflikt s Karlem Krylem, jemuž nakonec Havel nešel ani na pohřeb. Další kritické názory vyjádřil John Bok a mnozí další. Ale o tom veřejnoprávní média mlčí.

Psali jsme:

§  Pehe: Politici by si měli vzít Havlovu slušnost. Šabatová: Už je toho moc

§  Ivana Haslingerová: Mezi Havlem a Klausem šlo o střet ideologií, nikoliv o osobní antipatie

Žantovský: Dá se to pochopit. Ale...

Podle mediálního analytika Petra Žantovského se takový přístup dá v době státního smutku pochopit a tolerovat: „Také v době, kdy zemřel prezident Masaryk, to bylo podobné, tiskoviny byly plné nekritických oslavných článků. Pokud ale v horizontu dvou týdnů nepřijde vlna objektivních a vyvážených komentářů, bude to zlé,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz.

Také karlovarský historik, pedagog a zastupitel Zdeněk Musil (KSČM, jenž na rozdíl od jiných v listopadu 89 nepřevlékl kabát, se svými názory netají:“ Byl to prezident, proto mu patří úcta. Ale je to otázka míry. Když zemřel Gustav Husák, objevila se krátká zmínka v médiích. Tím neříkám, že měl být oslavován jako Havel. Podle mého názoru se Klaus takové pocty jako Havel nedočká.“

Psali jsme:

§  Úder zprava: Hnusní komunisté. Místo Havla by nejraději oslavili Gottwalda

§  Nežijeme v Severní Koreji, Havel tohle nemá zapotřebí, píše blogger

§  Ministr Vondra: Proč se zrovna tento nešikovný muž stal autoritou opozice

Cenzura - to by se Havlovi asi nelíbilo

Až směšná je cenzura diskusí v případě některých webů, ty bulvární dokonce manžele Havlovy namísto dřívějšího cupování adorují k nesnesení. Jindy pestrá výměna názorů je buď zcela zastavena nebo vymazávána. Ale i zde leccos probleskne, například v anketě Která Havlova žena  byla lepší? Výsledek hlasování prozrazuje, že drtivě vítězí paní Olga. Z masově sledovaných médií si zatím nejlépe počíná televize Nova, která na rozdíl od fatálního přehmatu České televize (ta v den Havlovy smrti  nasadila jeho nepodařený filmový debut Odcházení), uvedla skvělý dokument Občan Havel. Ten přemýšlivému divákovi nabídl množství impulsů k přemítání.

Jak se zase bude falšovat historie?

Je až neuvěřitelné, jak se liší masová propaganda od skutečně svobodných médií. Například Britské listy zveřejnily hned celou škálu kritických  názorů.  Za pozornost stojí kupříkladu příspěvek Jana Jírovce Odsun Václava Havla do historie. Zamýšlí se nad tím, jak se zase bude falšovat historie, a vyjadřuje přesvědčení, že Václav Havel byl velmi rozporuplný člověk.

Jírovec v článku  upozorňuje i na další velmi závažný příspěvek, tentokrát od známého amerického novináře Erika Besta, který se v souvislosti s Havlovým odchodem ptá, zda ho trápily výčitky svědomí? Best je v kritice Havla doslova šokující, ale vystihuje podstatu věci:“  Ve výsledku je česká společnost bohužel kontrolována z velké části stejnými lidmi – nebo přinejmenším stejnými typy lidí - jako před rokem 1989...  Havel si zvolil hrát na stejném hřišti s těmito lidmi. Rozhodl se přidat k té sortě, které coby disident tak vehementně oponoval. Když se Havlovi připisuje zásluha za pomoc při integraci České republiky mezi západní země, měla by mu rovněž být dávána částečná vina za negativní důsledky, jež tato integrace s sebou přinesla. Mám tím na mysli zásadní civilizační problémy, jako je diktát mezinárodních bankéřů, globalizace korupce a „humanitární" bombardování zemí s režimy, které nehrají podle stejných pravidel jako Západ.“

Bude to absurdní divadlo?

Jírovec ještě dodává:“ Je škoda, že se  neodhodlal (Václav Havel, pozn. red.) odejít v tichosti bez pompy. A tak, jak se sluší přijedou papalášové s paničkami, či milenkami a budou si natřásat peříčka a klást věnce. Nová moc to nedělá kvůli Havlovi, ale kvůli sobě. Dokonce i použití pohřebních rekvizit z doby TGM je dobře vymyšlené. Lid si popláče, pak se postaví nějaká ta socha, přejmenuje to či ono a bude od něj pokoj.  Bude to absurdní divadlo, na které si vláda nějakou tu miliardu ráda půjčí.“

Zdroj - http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Papalasove-panicky-a-milenky-Tak-bude-pry-vypadat-Havluv-pohreb-217849