Divoženky a divočáci

Celý život mám štěstí na mimořádné a výjimečné zážitky a výjimečné lidi. Když jsem žil na Floridě, potkal jsem lidi se schopnostmi, které bych tady nikdy nepotkal, byli z celého světa a je jedno zda to byli hudebníci, umělci nebo jiní, ale dokázali jsme spolu povídat u drinku do rána a byla to vždy velká inspirace. Tak jako v době mého mládí s ak. Malířem profesorem K Sopkem, kdy jsme dlouho do noci vykládali o astrologii, typologii a souvislostech apod.

Člověk se učí a roste i podle vzorů lidí, které má vedle sebe a v okolí, podle skvělých učitelů a také podle talentu a schopností, co má nebo nemá. Měl jsem a stále mám to obrovské štěstí potkávat takové lidi, povídat si s nimi a naučit se, pochopit a vnímat hloubku.  A je to už dlouho, co jsem se sám stal vzorem pro jiné, tím, co jsem udělal, namaloval a dokázal apod.

Dnešní doba je ale dost postavená úplně na hlavu a jak se říká – „v prdel se obrací“ – tedy všechny ty cílené snahy pseudo pokrokářů ke 120 pohlavím a propagováním všech úchylností, záměrné přepisování dějin a pošlapávání geniálních lidí, co tvořili a tvoří tento svět, cílená dehonestace toho dobrého, co zanechali předci a pomluvy a závist a nerespekt k lidem, co už dnes tvoří dějiny a něčím vynikají.  Lidé už nemají pozitivní vzory jako byl Jan Amos Komenský, nebo Leonardo da Vinci a bohužel je obrovské svinstvo, že když se někdo takový vyskytne v dnešní době, všelijací úchyláci, psychopati a pseudopokrokáři se je snaží ušlapat. Tak to funguje celou historii – moc lidí nemá ani tušení, že v lidské historii byly stovky lidí jako byl Budha, Ježíš apod, ale byly prostě elitami zavražděni mocenskou mafii pod rouškou náboženství a jiných kultů.

A tak dnešní doba má tu charakteristiku, že

„čím více máme chytrých TV, chytrých praček a TV a mobilů

Tím více máme hlupáků, zvrhlíků, psychopatů a debilů“

Stále sbírám vědomosti, zážitky a píši o tom a v budoucnu to snad vydám, pokud bude slušné a poctivé nakladatelství, pár povídek mi ukradli ještě v době, kdy jsem byl hodně mladý a proto je člověk opatrný a dalším fakt je to, že dnes píše každý, kdo má díru do krku a do zadnice aniž  by to mělo hlavu a patu a knihkupectví jsou plné braku rádoby spisovatelů apod.

V poslední době , když se uvolnila karanténa po koronaviru, se opět rozjely kulturní akce a třeba hudebníci jsou rádi, že si konečně mohou vydělat. Čím jsem starší, tím více se straním lidí, a tím více mi vadí primitivové a úchylnost moderní doby, ale přesto jsem v poslední době potkal malost velkých lidí a velikost malých lidí. Potkal jsem spoustu mladých a namyšlených studentek herectví, co si hrají na umělkyně, pohybují se někde ve společnosti hudebních skupin a na jejich akcích, jen aby na sebe upozornili a přitom nemají ani kousek umění ani v sobě ani uměleckého ducha a ani nejsou kulturní osoby. Mají vesměs podobná gesta, podobný úchylný styl mody a verbálního projevu. To samé jsem potkával, když jsem hrával v muzikálovém divadle – tyhle typy chodily do kaváren a barů, tvářily se tam jako umělci, tvářili se, že každého ignorují a přitom to byly nuly. A stejné je to i dnes. Nekulturnost, nerespekt a falešná sebeláska, povrchnost a sebestřednost.

Včera jsem vidělF kapelu, která hrála v jednom baru a lidé byli velmi překvapeni a nadšení, tleskali a zpívali s kapelou. Ale byly právě takové dvě jezinky, co se tvářili, že je to vůbec nezajímá, ignorovali okolí, falešná sebestřednost a namyšlenost. To je mi vždy líto, takových lidí a primitivity. A je to právě tou dobou, nerespektem a vygumováním mozků mladých lidí z úchylných reklam a záměrně pokroucených filmů, kdy se tyhle jezinky snaží stylizovat do nějaké role. Ta samá kapela hrála předtím v jiné hospodě, kde byli starší lidé a ti si to náramně užívali a byli nadšení.

Podstatou člověka by měla být jeho přirozenost a v tom je i podstata lidského talentu a schopností, pokud člověk jedná podle přirozenosti sebe sama a schopností, tak se může rozvíjet, růst a něco dokázat. V dnešní době je to standart, že lidé už nevěří sami sobě, neví nic o talentu a podstatě talentu a hloubce umění a tak se snaží sebe sama stylizovat do nějakého vzoru, úchylného. Napsal jsem o tom v dřívějších článcích už před 20 lety. A proto jsou si tyhle jezinky a divočáci vesměs podobní.

Není to ale taková tragédie, jak to vypadá, i když to tragédie je. Protože mi jde hlavně o to dobré, co se odlišuje od plevelu. A je moc dobře, že máme ještě šikovné a nadané lidi, hlavně i mladé. Potkávám mladé ženy, co umí skvěle zpívat i tančit a přitom jsou přirozené a umí komunikovat a mají se o čem bavit. Potkávám i skvělé hudebníky, co už mají v sobě uměleckého ducha a vím, že jednou z nich budou páni umělci, tak jako ta starší generace Waldemara Matušky, Rotrové, Pilarové, Menšíka apod. Měl jsem to štěstí takové lidi potkávat a občas s některými popovídat a vnímat hloubku a chápat co to je umělecká duše.

Umění není jen o tom, že někde někdo něco zahraje a pak se chová jak idiot a prase a má primitivní sprosté kecy. Ta umělecká duše se prostě přirozeně projevuje i navenek a z takového člověka pak lze kulturu a umění i cítit. A to je přesně to, co chybí většině těch dnešních rádoby umělců, ta hloubka a umělecká duše.

Často mě na ulici někdo přepadne v dobrém slova smyslu – „ je pane profesore, to jsem ráda, že jsem Vás potkala, vy jste byl nejlepší učitel na střední“.. a nebo někoho z bývalých žáků nebo lidí, které jsem něco naučil nebo pomohl. To je to, co z člověk dělá člověka člověkem, to dobré, co po nás zůstane. Pokud  má člověk plnou hubu smradlavých sprostých slov a hoven, tak po něm zůstane hovno – pardon za slovník, ale tak to je. A proto nemám rád styl rapu, kde jsou samá sprostá slova, nadávky apod, to už s uměním nemá nic společného a je mi jedno, že to někdo pokládá za alternativu. Je i spousta metalových kapel, kde to hýří drogami, výkaly apod, ale to je opět na vkusu a vnímání umění. Umění není o výkalech, ale o umění samotném a má jít k duši a pozdvihnout duši k umění a kráse. \Výkaly nic nepozdvihují, ale stáhnou člověka zpět ke dnu, drogám a výkalům.

Lidská slova jsou vibrace a ty ovlivňují náš časoprostor kolem sebe a tím i realitu a budoucnost. Jak myslíme a jednáme teď, tak jednou budeme žít, jak mi říkávali učitelé z Asie. A jsem rád, že potkávám ty dobré lidi, co mají talent  jsou normální a mají úctu a respekt. Někteří se to ještě musí naučit a bude jim trvat, než dozrají a pochopí tu hloubku, kterou jsem potkal u těch osobností, ale vím, že toho snad dosáhnou, snad. Píšu snad, protože zas chybí ty moudré a kulturní vzory a je čím dál méně těch opravdových lidí a nejen v umění. A nemají se to od koho naučit a jsou podporování svou rádoby uměleckou komunitou, kde se to hemží jezinkami a divočáky. Je ale tragédie, že tohle neučí na školách a hned je jasně vidět, k čemu je na fakultách vedou. A proto dnes nemáme takové osobnosti jako je Matuška nebo Werich. Absence těch vzorů a lidí mizí a ti nadaní se nemají od koho učit a tak roste plevel. Znám mraky nadějných lidí, co skončili na dně a nikam to nedotáhli, protože se nedokázali vyhoupnout na vyšší level umění. Ale pevně doufám v to dobro a dobrý osud, že někteří z těch schopných se vypracují nahoru a budou pak inspirací pro druhé, tak jako jsem byl já v malování nebo když jsem učil kung fu.

Všiml jsem si v jedné nejmenované kavárně, jak se občas na mě někdo dívá přes prsty, že jsem starší a občas zajdu na koncert některé kapely a myslí že jsem nějaký fanda. To rozhodně ne, ale nechávám je přitom, je mi to celkem ukradené, co a kdo si o mě myslí, nejsem žádný ocásek ani nesnáším ty typické americké fanynky a jejich styl. Chodím si poslechnout dobrou muziku, pokud tam nějaká je a také mám čich na ty výjimečné zážitky a příhody, co se dějí kolem. Jak jsem psal, potkal jsem už hodně výjimečných lidí hlavně v zahraničí a i občas i tady a kdybych sám nebyl něčím vyjímečný a nic neuměl, tak by se se mnou nikdy nebavili, ale takoví lidé se jaksi vycítí. Pro mě to byla příležitost něco pochopit a naučit se.  A to je to, co by se měli dnes lidé zase naučit- učit se a poznávat, a učit se, vnímat a chápat, tak jak jsem se učil já od těch výše. Mezi plevelem je vždy více jak jedno procento, které jednou vyrostou

Včera jsem se táhl až na konec města, abych tam zapil narozeniny, co budu mít, ale vše dopadlo jinak, opět je v tom malost některý velkých a velikost malých. A jak zpíval Pavel Bobek –

„dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku, spravil by to náprstek nějakého moku“ …. A šel jsem pokračovat, protože jsem měl tušení. Místo kapely, co hrála lidovku, jsem narazil na kapelu, co hrála punk. Dva kytaristi, co od vedle mlátili do kytar, jakžtakž to znělo, ale jeden z nich měl hlas rozšlápnutého topinkovače a druhý na kytaru jen markýroval, tedy předstíral, že hraje. Ale byli rádi, že přišel další kytarista a tak chtěli abych s nimi hrál. Kluci ve středním věku vypadali vpohodě a hlavní je, že hráli pro radost, i když jim to moc nezpívalo, ale i to je dobře, a tak jsem k nim přisedl. Začali hrát muchomůrky bílé a já si vzpomněl na svá studentská léta, kdy jsme na koleji jamovali a hráli i tenhle song. Najednou od vedlejšího stolu nějaký opilci vykřikovali :

„vole hoď tam céčko a zahraj bednu od whisky..“ ..

Kluci , co hráli punk se na sebe jen podívali a pokračovali dál. Punk se mi dost příčí, ale jsem pro každou legraci a tak jsem s nimi chvíli brnknul, ale pak jsem to zabalil, protože tam byly songy o drogách a sprostý slova a to už je hodně mimo mě, tak jsem kytaru zabalil. Ale celá ta scénka s „hoď tam céčko a..“ byla dost legrační. Tak jsem schválně začal zpívat – „ Pec nám spadla, pec nám spadla..“ a pár lidí se začalo smát a chytili se a zpívali.

Punkoví kytaristi vypadali už dost zhulení a ta jsem sbalil kytaru a šel o dům dál, kde se to hemžilo podivnými bytostmi ve stylu Mat a Pat a vedle stálo pár normálních slušných postarších lidí. S těmi jsem se dal do řeči. Když :

V tom náhle mě obklopil dvě divoženky

Vypadaly, že nosí ještě plenky

Jedna z nich kostěné brejličky

Druhá zas postavu jak housličky

Chtěly ať zahraju metal

¨že dostanu pusu nebo metáááál

Ale protože nejsu žádný pedofil

A při pohledu na jednu bych vypadal spíš jak nekrofil

Řekl jsem „Odstup satane a ani na mě nesahej

A začal jsem zpívat song – „Žádnej bigbít to sem netahej

Na to není nikdo zvědavej „

A pak se rozjela zábava. V hlavě mě napadl text a tak jsem si ho zapsal.

Hudba má obrovskou moc působit na člověka, v dobrém i zlém. Pamatuji na výzkumy, kde jistý druh hudby dokáže opravit lidské DNA a pozitivně vygumovat ten balast, co má člověk občas v hlavě, ale o tom jsem psal v jiných článcích. Doma mě čekal rozmalovaný obraz a naštvaný kocour, co mi okousal pár štětců.

Dneska je na tom nejhůř jedinec - takovej, kterej nějak vyčuhuje z řady. Takovej ten tulák širokýho srdce, nápadnej a podezřelej tím, že vod nikoho nic nechce. Tvor, vo kterým nikdo neví, kdo za ním stojí, protože von za ním nestojí nikdo. A navíc tvor šťastnej a svobodnej, protože nic nečeká a nikoho se nebojí...

Jan WERICH